Na škvárové dráze
Miro Paráček
- Nakladatelství
- STN - Sportovní a turistické
- Rok vydání
- 1958
- Počet stran
- 152
- Jazyk
- čeština
Poslechni si recenzi
Mirko Paráček (1920-1991) byl 7x mistrem republiky v bězích na 100 a 200m. V roce 1942 se stal na 10 let držitelem českého rekordu ve sprintérském trojboji a v roce 1946 vybojoval bronz ve štafetě 4x 100m na Mistroství Evropy v Oslo. Se svojí sportovní kariérou začínal v řadách brněnských fotbalistů, přesto v 17ti letech sběhl k atletice. Po gymnáziu vystudoval práva a získal titul JUDr. Přesto ho to táhlo stále ke sportu a k literární činnosti. Působil v českém rozhlasu, psal knihy a v roce 1966 dokonce trénoval fotbalisty SK Slavia Praha.
Kniha Na škvárové dráze přináší soubor dvanácti povídek z atletického prostředí. Z dnešního pohledu snad až naivní a prosté příběhy jsou obrazem doby, ve které Paráček žil a trénoval. Povídky to jsou krátké (holt sprinter…), ale zdaleka se netýkají jen běhu. Své místo dostanou třeba oštěpaři, výškaři či kladiváři.
Mirko Paráček - na snímku se sparťanským kapitánem Poldou Lázničkou. Foto in: Vladimír Zápotocký, Album slavných postav sportovního klubu Slavia Praha : 1892–2002, Praha 2004, s. 81) - fotografie převzata z Ročenky SK Slavie Praha 1946
Sem tam se v knize mihnou zvučná jména jako Owens, Nurmi, Andersson a Hägg (pozn. napsal knihu Ze Švédské samoty do USA), ale příběhy se odehrávají pouze na českých stadionech. Vlastně nejen stadionech. On ten sport je tady spíše kulisou a děj se odehrávají mnohdy v ulicích, v běžném životě. Příběhy to jsou velmi idylické, což je v silném kontrastu k tomu, v jaké době kniha vyšla (rok 1958). Text nám dokreslují ilustrace Karla Pekárka, který spolupracoval s Paráčkem i na jeho knižní prvotině Hoch v tretrách (1946).
rozhovor s autorem pro časopis Správný kluk, 1.9.1943
Ukázka z knihy
STŘÍBRNÝ POHÁR
Ti dva měli daleko ke slávě sportovních hvězd. Byli to docela obyčejní, veselí hoši, kteří s ostatními lozili po stromech, lámali tyčky plotů, házeli na rumišti kamením do pohozených lahví nebo plechovek honili se za hadrákem na plácku v bývalé cihelně. K zoufalství svých rodičů rozdírali v rekordním čase podrážky a vracívali se domů nejen s odřenými lokty, ale i s potrhanými kalhotami.
Nepřestali být správnými kluky, ani když místo krátkých kalhot začali nosit dlouhé a dbali již na to, aby puky byly řádně nažehleny, brašnu na záda vyměnili za aktovku a nenosili v ní už odřené tenisové míčky, kuličky, „skleňáky” a „olovňáky”, káči a praky, ale učebnici fysiky a sbírku matematických úkolů. Nevymetali již s mičudou každý nezastavěný kout ve své čtvrti, vstoupili do Slavoje Staré předměstí a dvakrát týdně obouvali střevíce s ostrými ocelovými hřeby.
Owens, Nurmi, Hägg — znali dobře tato jména světových rekordmanů, Zněla jim jako nádherná vzdálená hudba, která však —to si dobře uvědomovali — je z jiného, ne každému přístupného světa. Dívali se kolem sebe otevřenýma očima a nenalhávali nic své ješitnosti. Věděli, že mnozí z jejich vrstevníků je předbíhají, že jejich oštěpy vzlétají s větší lehkostí a dopadají o pořádný kus dál. Ale nehněvali se kvůli tornu a nezáviděli jim.
Během doby si vybrali každý svou disciplínu. Čeněk, který byl zavalitější a podsaditější, si oblíbil hod diskem, Jirka zůstal věrný oštěpu. Bylo dobře, že skromnost předznamenala jejich první kroky do nového světa sportu. Těšili se i z toho, že se stali bezejmennými řadovými vojáky.
Anotace od nakladatele
Dvanáct povídek našeho známého sprintera se snaží čtenáři přiblížit sportovní prostředí z neoficiální, lidské stránky.
